Cestování v pravěku II

Když jsme v červenci 1990 vyrazili na dovolenou do Itálie s cílem ji procestovat, byl to hodně ambiciózní cíl. Cestovat autem bylo nad naše finanční možnosti - ostatně jsme ani žádné auto neměli. A totéž platilo o cestování vlakem nebo autobusem - o letadle nemluvě. Zbývala tedy jen jediná možnost - autostop.

Dostat se do samotné Itálie bylo překvapivě snadné. V létě 1990 se totiž snad všichni Češi a Moravané chtěli konečně někam podívat. A pokud se podíváte na nejatraktivnější destinace světa a změříte vzdálenost k nám, zjistíte, že tou nejbližší superdestinací jsou italské Benátky. A tak od nás do Benátek vyjížděly stovky nebo možná i tisíce autobusů Karosa na jednodenní výlet. Přes noc tam, den v Benátkách a druhou noc zpátky. Nestálo to vlastně skoro nic, člověk si nabalil pár řízků, do termosky uvařil čaj a mohl se celý den procházet po pohádkovém městě, které znal jen z filmů.

Jednoduše jsme dojeli vlakem k hranicím a na hranicích (ano tenkrát byly všude hraniční přechody, kde jste museli ukazovat pasy a tak podobně) jsme se do nějakého takového zájezdového autobusu vnutili. Zní to asi neuvěřitelně, ale zadarmo a nikomu to nevadilo. Byla to optimistická doba. Nikdo sice nic moc neměl, ale budoucnost vypadala krásně a tak nějaký černý pasažer v autobusu nikoho moc netrápil.

Benátky byly úžasné. Jediné, co trochu kazilo pohodu, byla závist - když jsme viděli ty krásné restaurace a turisty, jak se v těch restauracích cpou úžasnými jídly. A my jsme neměli ani na polévku. Nezbývalo než sáhnout do vlastních zásob.  Oběd probíhal zhruba takto: protože v Benátkách je všude na co se dívat, tak se tam také všude valí davy lidí, bylo třeba najít nějaké klidné místo, kde by si na nás nikdo neukazoval prstem. Ideálně u nějakého kostelíka. A pak mohla začít hostina. No hostina ... Chleba v pytlíku v italském vedru nebyl nic moc a když při teplotě 35 C otevřete otvírákem starý dobrý český lančmít - vystříkne z něho tuk, takže na něj potom už ani moc nemáte chuť. Ale hlad je nejlepší kuchař.

To bychom měli Benátky, ale my jsme byli ambiciozní cestovatelé. Do Benátek a do nejbližšího levného přímořského střediska Bibione už v té době z Česka jezdili tisíce lidí. Ale dostat se dál, jižněji, to bylo něco jiného. To už chtělo opravodou duši dobrodruha. A tu my jsme měli - a k tomu československého socialistického průvodce Itálií - brožurku, kde jste našli údaje o počtu obyvatel Itálie, jaké je tam hlavní město, jaký je tam průmysl, co Italové jí a tak podobně. A také přehled těch nejznámějších historických měst - občas i s plánkem centra. Vymysleli jsme to tak, že se rozdělíme na čtyři dvojice a postupně stopem pojedeme do Pisy, Florencie a Říma -a pak se uvidí. A v každém tom městě se sejdeme na hlavním náměstí - bez přesného časového určení, prostě, až tam dorazíme. Jo, abych nezapomněl .... mobily v té době nebyly, respektive už je někdo vymyslel, ale zatím vážily několik kilo a probíhalo jejich testování někde v Sillicon Valley ... takže nebyly. A žádný jiný komunikační prostředek taky ne. Možná jen, telefonní budky - ale kam bychom si asi tak mohli volat a navíc jsme na to stejně neměli peníze :o)

Koukám, že už je ten článek docela dlouhý. Nicméně, pokud jste to dočetli až sem, tak vás to možná zájímá a můžete pokračovat na článek Cestování v pravěku III.